V každé populaci se vždy najdou nějaké „vzorky“ a výjimkou nejsou ani návštěvníci galerie. Teď nebudu mluvit o samozřejmosti, protože rozumní rodiče netahají batolata na místo, které je (pro ně) tak nudné, jako je umělecká galerie. Rozumné matky rychle pošlou plačící dítě pryč, aby ho nakrmili nebo přebalili. A jen jednou jsem viděl, že někdo uvažuje o přivedení jejího velkého a rozevlátého psa do galerie. K mé úlevě si to rozmyslela a nechala ho venku.
Místo toho vám povím několik skutečných příběhů ze své zkušenosti galeristy a nechám vás, abyste si udělali vlastní závěry.
První incident se stal jen jednu noc v zavírací době. Když jsem si uklízel stůl, vešel dovnitř nějaký chlápek a začal si prohlížet všechny obrazy a nad každým z nich vydával souhlasné zvuky. Dokud nedošel k nově dokončenému kusu tzv Indiánský obchodník.
Tento obraz vznikl ze zmínky mého otce o potulných kupcích, kteří až do třicátých let 20. století cestovali Outbackem a vezli své zboží na voze taženém koňmi. Vyděsilo mě, když se na mě návštěvník obrátil se znechuceným pohledem a nahlas poznamenal: „To je opravdu urážlivé. To bych ve svém domě neměl.“
Samozřejmě jsem se musel ptát proč, a on se svou odpovědí vycházel vstříc: ‚No, to je wog!‘ (Wog je starý australský hovorový jazyk pro každého migranta, který není anglo-keltského původu.) Když jsem tomuto muži vyprávěl o historickém základu obrazu, ukázal jsem mu knihu fotografií ukazující postup dokumentování každé práce. Zahrnuje fotografii hotové kresby, několik záběrů z probíhající malby a hotové dílo. Když jsme se dostali na nejnovější stránky, byl návštěvník uchvácen. Takže jsem ho dokázal škádlit rychlým zavřením knihy o nejnovější práci s poznámkou: „Ach, tohle nebudete chtít vidět.“
Samozřejmě to musel vidět a nechal jsem ho obracet stránky sám. Abych se mu postavil, můj obraz se jmenoval Bush Tucker. Uctívá dovednosti domorodých domorodců z dávných dob. Ústředním bodem je hlava Songmana, strážce orální historie. Můj návštěvník měl tu čest se rozpačitě usmát, když pochopil, co jsem říkal. Možná to změnilo jeho myšlení.
Stejný obraz vyvolal zcela opačnou reakci kolemjdoucích domorodců. Shromáždili se v hojném počtu, aby viděli a vyjádřili uznání Bushovi Tuckerovi. Jednoho pozdního rána mi vedoucí galerie v tísni zavolal. Jeden částečně domorodý návštěvník hlasitě požadoval, aby se zbavila ‚všech toho evropského odpadu‘ – ukázal na mé další vystavené obrazy – a ukázal další práce ‚bratře, tady, on ví, jak malovat‘ – ukazující na Bushe Tuckera. Zdá se, že předsudek přichází ve všech barvách.
Jiný den jsem sledoval, jak návštěvník listuje mými ilustrovanými knihami a se stále se prohlubujícím zamračením bloudí galerií. Řekl mi, že má otázku, a jeho tón byl tak agresivní, že jsem řekl, že odpovím, když mi dovolí otázku jako první. Řekl jsem, že do jeho řeči nemohu zařadit ten nepatrný přízvuk, ačkoli zjevně vyrostl v Americe. Odkud byl? Odpověděl, že je Izraelec, ale dětství strávil v USA a jak jsem to vůbec mohl uhodnout?
„Máš americké zuby,“ říkám a dívám se na jeho pěkně rovné, bílé zuby, důkaz drahé ortodontické péče v mládí. Pak se musel smát, ale zamračení se brzy vrátilo.
„Pověz mi,“ zeptal se, „o této mladé ženě,“ a ukázal na můj obrázek v jedné z knih, mladší verzi s velmi krátkými vlasy. „Proč kopíruje obrazy Mistra?“ A sem napsal fotografii AB Patersona, básníka Bushe, jehož slova inspirovala 60 z více než 400 obrazů, které jsem vytvořil od doby, kdy jsem se stal profesionálem. Jak jsem mu měl říct fakta, aniž bych se cítil jako hlupák?
No, vzal jsem ho do velkého sešitu obsahujícího fotografie modelů pózujících pro mé obrazy. Doufal jsem, že cent padne jemněji. Modelky jsou skuteční, regulérní lidé, kteří jsou přesvědčeni, aby hráli postavu, kterou jim popisuji. Nenápadná kamera je uvolňuje víc než pózování nudných hodin při skicování. A trochu kostýmu jim pomáhá dostat se do role.
„Tady je můj manžel, který hraje roli policisty v básni Paterson Muž z Ironbark. Nosí můj starý klobouk, který se blíží tvaru, který nosili v té době, a vypadá tak přísně, jak jen může.“ Návštěvníka to zaujalo.
„Tady vidíte mého syna, jak si hraje na holiče. Tu postavu jsem vymyslel, v básni není. Jeho přítel předstírá, že je holič, omdlel na podlaze. Naštěstí pro něj má moje studio koberec.“ V té době byl návštěvník překvapen.
„A tady je obrázek hotového obrazu. Vidíte, že jsem se nakonec rozhodl toho policistu nezahrnout.“ Když si konečně dal dvě a dvě dohromady, návštěvník se zbarvil velmi zvláštně. S omluvou se pokusil utéct. Nemohla jsem ho opustit, cítila jsem se tak špatně. Tak jsem ho vlastně chytil za paži a přesvědčil ho, aby zůstal a dal si kafe. Nakonec jsme si dobře popovídali a vyměnili si cestovatelské historky.
Jindy mě sponzorovala velká dáma, která chtěla vědět o „této umělkyni“. Když slyšela, že jsem to já, obvinila mě: ‚Vidíš, že maluješ jen muže. Proč tomu tak je?“
Nyní, stejně jako většina lidí, mužů nebo žen, s více než dvěma mozkovými buňkami, které se mohou třít o sebe, jsem oddaná feministka. Takže implikace byla otravná. Otázku jsem ale pečlivě zvážil.
Napadlo mě několik odpovědí. Mohu konstatovat zřejmé: Mým zvláštním zájmem je Austrálie 90. let 19. století a v tehdejší literatuře jsou ženy prakticky neviditelné. Takže musím natáhnout dlouhou úklonu, abych do toho díla zahrnul ženský subjekt. Také jsem jí mohl říct, že na mnoha mých obrazech jsou ženy, ale protože byly všechny prodány, nebyly vystaveny.
Ale když jsem pozoroval její pěsti na jejích bocích, jak se hodily, Ďábel ze mě dostal to nejlepší. Tak jsem se jí podíval do očí a řekl: ‚Myslím, že jako rudá žena maluji muže ze stejného důvodu, jako všichni malíři malují ženy.‘ Dám jí to – usmála se na mě, než odešla.
Pak přišel den, kdy galerií procházel chlapík a posměšně chrápal, když zíral na obrazy. Šel jsem se podívat, co je špatně, a on mi hodil slova: Nerad vidím tyhle věci s běžícím pásem ve správné umělecké galerii!“ Zamumlal jsem „Dopravní pás?“ ‚Ano. Měli byste to vědět lépe, než přinášet tyto věci. Musím uznat, že to není špatné, ale na těch asijských místech to dělají.“
Když jsem se ho začal snažit napravit, přerušil mě. „Nemůžeš mě oklamat. Slyšel jsem, jak to dělají. U dlouhého stolu sedí parta chlapů. Jeden dělá kulisy, jeden dělá postavy a další dělá budovy, stroje a tak dále.“ Teď už se mi čelist tahala po podlaze. Chvíli jsem beze slova zíral, když došel k triumfálnímu závěru. „Vidíte, je všeobecně známo,“ prohlásil, „že žádný umělec nemůže udělat všechno.“
Nějak jsem se cítil příliš znechucený, než abych to s ním zkusil. Mnohem později jsem si uvědomil, že mi nevědomky dal solidní kompliment. Kdybych se tak vzbudil včas, abych mu poděkoval!
Společnou nití těchto anekdot je názor, že umělci nevlastní galerie, kreativní lidé přebírají kontrolu nad svou vlastní kariérou. Úspěšné filmové hvězdy se stávají režiséry a producenty, úspěšní spisovatelé se stávají svými vlastními vydavateli.
A pro malíře není nic nového, zakládat si vlastní galerie. Ještě v dospívání si Rembrandt založil vlastní první studio/galerii s přítelem ze svého rodného města.
Takže myslím, že morálka tohoto článku je: Požádejte své přátele, aby byli opatrní při vytváření domněnek. Zaměstnanci galerie, se kterými mluví, by mohl být umělec a kritický komentář by mu mohl zlomit srdce. Pokud je větší než já, možná dostanou i zaslouženou pěstí do nosu!
© Dorothy Gauvin