Když jsem se řítil ke svým třicátým narozeninám rychlostí, které bych normálně chtěl dosáhnout, zjistil jsem, že se blíže dívám na svůj život. Přemýšlel jsem a analyzoval své dosavadní úspěchy (nebo jak jsem si tehdy myslel, můj úplný nedostatek) a zkoumal jsem, kde bych chtěl být v budoucnu.
Nedávno jsem se provdala za muže, kterého jsem potkala, když mi bylo pouhých devatenáct. Než jsme se vzali, byli jsme spolu deset let. Byl jsem, jsem, jedním z těch lidí, kteří žijí rozumně a bezpečně hodinu po hodině a den po dni. Nedělal jsem unáhlená rozhodnutí. Pokud jde o rodinu, možnost, že bude obtížné otěhotnět, nikdy nevstoupila do mé tak citlivé mysli a vždy jsem si myslela, že budu mít děti ve třiceti.
Po naší svatbě jsme se rozhodli, že je ten správný čas pro rodinu a naivně jsme si mysleli, že se to prostě stane – jen tak. To ne. A nestalo se to další dva roky. Mnoho lékařů a testů později odhalilo, že mám mírný problém s plodností, ale ne takový, který by měl být na škodu. Začal jsem s kurzem Clomidu.
Je legrační, jak jsem se stal posedlým. Neustále jsem myslela na miminka. Dívala jsem se závistivě na těhotné ženy a byla jsem přesvědčena, že počet těhotenských obyvatel v mém rodném městě se zčtyřnásobil. Kamkoli jsem se podíval, přátelé, kolegové a dokonce i rodina – všichni vypadali, že otěhotněli velmi, velmi snadno. Právě když jsem se chystala ztratit v absolutním duševním mučení mnoha „běda mi“, podívala jsem se do kalendáře a uvědomila jsem si, že si musím udělat těhotenský test. Boxing Day 2001 a já jsem měl pozitivní test. Báječné. Těhotenství bylo překvapivě snadné. (Pokud ignorujete absolutní chronické zvracení od šesti do dvou dnů po porodu). Pak následovala vzrušující doba ve 30. týdnu, která vedla k týdenní hospitalizaci a téměř předčasnému porodu. Těhotenství s radostí pokračovalo a v srpnu 2002 se mi narodila krásná holčička, která se narodila ve 38. týdnu a vážila malinkou 5lb 3oz. Fantastický! Jessica Rose.
Vtipně, bez velkého plánování – v roce 2004 jsem znovu otěhotněla. Toto těhotenství bylo velmi obtížné. Opět jsem měla chronické zvracení, ale na druhou stranu jsem se v těhotenství necítila šťastná ani zdravá. Cítil jsem se neustále unavený – ne trochu, ale naprosto drtivě vyčerpaný. Během 30. týdne (pochopitelně pro mě trochu zlomový bod) se u mě rozvinula porodnická cholestáza. Cholestáza je neobvyklá komplikace těhotenství, která způsobuje hromadění žlučových kyselin v krevním řečišti. Hlavním příznakem je přetrvávající svědění. To bylo zachyceno během rutinní návštěvy mé porodnické poradkyně. Na schůzku jsem dorazil s docela slabým pocitem. Byl jsem mimo práci s neustálým zvracením a únavou. Doslova v čekárně nemocnice se u mě objevilo chronické svědění – hlavně na rukou, ale pak se rozšířilo i jinam. Z toho svědění jsem byl tak zoufalý, že bych se škrábal, až mi kůže krvácela. Jsem tam a tam a tam přijat do nemocnice jsem zůstal. V té době jsem o cholestáze nic nevěděl, nikdy jsem o ní neslyšel. I když teď mám pocit, že toho vím až moc. Když jsem byl několik týdnů v nemocnici a měl jsem denně krevní testy, bylo mi oznámeno, že výsledky mých žlučových kyselin a jaterních funkcí výrazně stoupají a mohou představovat riziko pro mé nenarozené dítě, o kterém jsem věděla, že je dívka. Tehdy jsem přesně nerozuměl lékařské terminologii, ani jsem přesně nerozuměl tomu, co se děje, ale když mě za ruku přišla milá porodní asistentka a velmi klidně mi vysvětlila, že porodnická cholestáza může potenciálně způsobit porod mrtvého dítěte a že jsem se na to musel připravit – můj svět se rozpadl.
Další den za mnou přišel můj poradce a řekl mi, že zahájí okamžitou indukci, aby snad moje dítě bezpečně porodilo. Indukce začala bez prodlení a byla s malými komplikacemi. Byl jsem neustále připojen k pásu monitoru srdce a pamatuji si, že jsem měl v jednu chvíli pocit, že bolest byla na absolutním vrcholu. Můj manžel sledoval monitor srdečního tepu a všiml si, že přístroj již nezaznamenává srdeční tep. Poté, co jsem nějakou dobu neviděl porodní asistentku, můj manžel stiskl budík a okamžitě se objevila porodní asistentka. Během několika sekund byl v místnosti přítomen tým porodních asistentek, pediatra a ošetřovatelů. Můj manžel zpanikařil – vyrovnávala jsem se s bolestí, ale pak jsem si uvědomila, že se zdá, že je problém. Další věc, kterou si pamatuji, je narození mé dcery. V 7:20 hodin 15. dubna 2005 – 35. týden se mi narodila velmi zdravá a velmi čilá 5lb 11oz holčička. Elisa Mae. Naštěstí bylo vše v pořádku a mně se ulevilo.
Tak jsem tam byla, 33 let a hrdá matka dvou krásných dívek. Jak šťastný.
Pak, na konci roku 2006, jsem zjistila, že jsem znovu těhotná (vzhledem k tomu, že jsem si v jednu chvíli života myslela, že nebudu mít děti vůbec – bylo to docela šílené). Tentokrát jsem do těhotenství šla s očima dokořán. Věděla jsem, že když jsem měla cholestázu v posledním těhotenství, měla jsem 60-80% pravděpodobnost, že ji znovu dostanu. Forewarned je forearmed, jak se říká. Těhotenství bylo, jako moje první, velmi snadné. Do 14. týdne jsem neměla ani tu nemoc, takže jsem se přesvědčila, že mám chlapečka. Moje logika byla, že když jste těhotná s dívkou, dochází ke zvýšení estrogenu, který způsobuje onemocnění. S klukem není. Neustále jsem kontroloval příznaky porodnické cholestázy a byl jsem oživen, když se nic neobjevilo. Dostal jsem se do 30. týdne a pak mě začalo šíleně svědit. Kvůli potřebě drbat jsem nemohl vůbec spát. Během noci jsem byl mnohokrát vzhůru, abych se sprchoval, abych se pokusil snížit svědění. Byl jsem vyčerpaný a byl jsem doporučen ke svému konzultantovi. Bylo provedeno mnoho krevních testů, ale nedošlo k žádnému zvýšení mých jaterních funkcí ani výsledků žlučových testů, a proto nebyla diagnostikována cholestáza. Několik následujících týdnů jsem byl neustále pod dohledem, za což vám budu navždy vděčný. Když jsem se setkala s pozicí poradce, bylo mi oznámeno, že budu vyřazena z registru „rizikových“, protože jsem zjevně neměla cholestázu, a proto by mé těhotenství mělo být považováno za „normální“. To jsem nemohl přijmout. Poté, co jsem minule prošel obavami z významné šance na narození mrtvého dítěte, tentokrát jsem neriskoval. Stala se ze mě otravná těhotná žena a otravovala jsem svou porodní asistentku, svého praktického lékaře a konzultanta na četných krevních testech, protože svědění bylo stále zcela nesnesitelné. To samo o sobě, věřím, bylo významným příznakem cholestázy. Pochopila jsem, že šance na porod mrtvého plodu se po posledních fázích těhotenství zvyšují, a vím, že mnoho poradců diagnostikovaných pacientek trpících cholestázou si myslí, že je nejlepší porodit dítě kolem 35-38 týdne, protože indukovaný porod v této době má vysokou šanci na narození dítěte přežití. Vyzbrojena těmito informacemi jsem pokračovala v hledání brzkého porodu. Něco, co vím, že mnoho lidí nesouhlasilo. Ale mé svědomí je čisté. Udělala jsem to, co jsem považovala za nejlepší pro své dítě. Nakonec bylo dohodnuto, že budu vyvolána ve 37. týdnu – červenec 2007. Po vysoce traumatickém porodu – když moje dítě sestoupilo porodními cestami, ale já jsem se neroztahoval, a pak nouzový signál od mého dítěte – s radostí mohu říci, že můj třetí DÍVKA se narodila šťastná a zdravá a vážila 6 liber. Emily Grace.
Nyní jsem matkou tří krásných, charismatických dívek. Můj život se točí kolem nich a oni si naštěstí nejsou vědomi zkoušek a soužení, které je sem bezpečně dostaly.
Moje rodina je perfektní. I když tajně toužím po dalším miminku – vím, že moje rodina další těhotenství a všechna trauma, která by mohla způsobit, nezvládla.
Moje rada pro nikoho je, aby během těhotenství neignoroval žádné zdravotní problémy a navštívil svého praktického lékaře. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych při druhém těhotenství nepotkala svoji poradkyni a co by se dělo při třetím, si netroufám komentovat, kdybych nebyla tak vytrvalá.
Každé těhotenství je jiné. Ale my jako rodiče musíme převzít odpovědnost za naše nenarozené děti a zajistit, aby nic nebylo přehlédnuto.