Kdysi jsem učil v Idahu a třída byla plná začátečníků. Všiml jsem si dvou starších mužů v zadní části místnosti, jak zápasí s každým jejich pohybem. Dal jsem jim, co jsem mohl, i přes jejich nedostatek slibů, a choval jsem se k nim laskavě.
Té noci jsem se dozvěděl, že jeden z mužů byl předsedou představenstva jedné z největších světových korporací. Ocenil mou laskavost a úsilí a později mi zajistil přednášku pro jeho manažery, vedoucí pracovníky a zaměstnance o zdravém rozumu, bezúhonnosti a práci. Jako učitelé se neustále setkáváme s lidmi, kteří se snaží dělat to, co umíme s relativní lehkostí. Naše vynikající schopnosti nás mohou vtáhnout do pastí ega a začneme ztrácet úctu k ostatním.
Abych čelil této tendenci, neustále si připomínám, že mé třídy jsou plné profesionálních kuchařů, koncertních pianistů, baletních tanečníků, maratónských běžců, zkušených plavců, matek pěti dětí, generálních ředitelů, lékařů, masážních terapeutů… Ano, dokážu jógu dobře a umím ji dobře učit, ale každý z nich má vlastnosti a dovednosti, které já nikdy mít nebudu. Budeme-li mít na paměti, že každý žák je mnohem víc než tápající tělo, které vidíme před sebou, naše ego bude pokořeno a naše vrozená laskavost bude vzkvétat. Laskavost je úcta a úcta je laskavost.
To neznamená, že se se studentem mazlíme nebo děláme, co chce. Laskavost znamená pomáhat studentovi postupovat rychle s co nejmenší újmou. Maximální pokrok s minimálním časem a tvrdostí.
Aadil Palkhivala 2008