Každý den ve stejnou dobu procházel městem náboženský vůdce. Když cestoval každý den stejnou cestou, jeho následovníci zaostávali. Jednoho dne, když procházeli úzkou uličkou v chudší části města, se rozlétlo okno v patře. Z okna se vyklonila žena a křičela na vůdce urážky. Následně po něm hodila kbelík s odpadky. Hněv proudil mezi stoupenci jako elektrický proud. Vykřikli vztekem a začali se pohybovat směrem ke schodům, aby si ženu podmanili a pomstili svého vůdce. Vůdce natáhne ruce, aby je zastavil. Pak klidně řekl: „Moje náboženství je náboženství míru. Pojď. Kráčej se mnou.“
Pečlivě si otřel trosky z hlavy a ramen a pak klidně šel dál, jako by se nic nestalo. Následovníci znovu procházeli stejnou částí města. Když se přiblížili k místu, kde k incidentu došlo předchozí den, okenice se rozlétly. Tatáž žena se vyklonila z okna a vrhla na vůdce urážky a odpadky, stejně jako to udělala den předtím. Následovníci byli nyní plní vzteku, jejich potlačovaný vztek vařil celý den. Přesto se vůdce znovu jemně usmál, jako by očekával, že se to stane. Znovu napřáhl ruce, aby zadržel své následovníky, a jednoduše řekl: „Moje náboženství je náboženství míru, bratrství. Pojď. Kráčej se mnou.“
Následovníci byli nevěřícní. Nemohli pochopit, jak mohl vůdce dobrovolně přijmout takové zneužití podruhé. Ale neochotně souhlasili s přáním svého vůdce a padli ve vleku. Další den se stalo to samé, a další, a další a další. A tak to šlo. Vůdce nesl tíhu hněvu a nenávisti ženy nahoře, zatímco stoupenci byli stále zmateni jeho jemným přijetím. Jednoho dne procházeli stejnou uličkou, a když míjeli ono dnes již známé okno, neotevřely se žádné okenice, nevrhaly se žádné urážky a nepadaly žádné odpadky. Vedoucí se zastavil. Obrátil se ke svým následovníkům, a jako by mluvil sám k sobě, nahlas se divil: „Včera vypadala bledě. Myslím, že je nemocná, a proto nepřišla k oknu.“ K překvapení svých stoupenců vyšel vůdce nahoru a zaklepal na dveře jejího bytu. Ke dveřím přišel sluha. Vedoucí se zeptal, jak se má paní, která tam bydlela, a sluha potvrdil, že žena je skutečně nemocná a leží na lůžku.
Vedoucí pak šel k její posteli, držel ji za ruku a utěšoval ji. Dlouho seděl vedle ní, hladil ji po ruce a zmírňoval bolest. Poté poslal pro lékaře, a když si byl jistý, že je o ni dobře postaráno, odešel a znovu šel po ulici se svými stoupenci. Každý den poté ženu navštěvoval a staral se o ni. Zpočátku byla plná nedůvěry. Jak dny plynuly, její podezření se začalo rozplývat. Uvědomila si, že to není obyčejný muž. Když se konečně vzpamatovala, poklonila se před ním a řekla: „Je mi to hluboce líto. Jsi skutečně skvělý vůdce – ne, jsi prorok. Přijímám tvou víru a jsem hluboce pokořena tvou silou a tvým nehybným pokojem.“ „
Tato žena se stala jednou z nejhorlivějších následovnic vůdce, kterého si historie pamatuje jako velkého proroka Mohameda. V tomto sladkém příběhu prorok Mohamed ztělesňuje neotřesitelný vnitřní mír, který nás udržuje při smyslech, když se zdá, že život hází odpadky a urážky na naše unavené hlavy. (Nemohu potvrdit tento příběh o Prorokovi jako pravdivý, i když mě dohnal k slzám a pomohl mi ho skutečně respektovat. Řekl mi to příbuzný, aby mi vysvětlil, jaký velký a mírumilovný muž prorok Mohamed ve skutečnosti byl.) Mír je vnitřní uvědomění, že navzdory všemu je vše na svém místě. Když naši křehkou loď bičují divoké vlny, udržuje nás klid. Je to klid, díky kterému se nám v noci dobře spí. Je to mír, který vytváří vnitřní vědomí, že žádné úsilí není marné. K fyzickému uzdravení skutečně dochází pouze tehdy, když jsou naše nervy klidné a my jsme v klidu.
Meditací nebo cvičením jógy bychom neměli hledat pouze klid, který moudrá praxe nevyhnutelně zanechává. Mír není cílem sám o sobě, je pouze prostředkem. Když je naše mysl klidná, můžeme naslouchat svému srdci, uvědomit si svou dharmu a pak podle toho jednat. Neklidná, rozbouřená mysl se stěží dokáže objektivně vidět nebo pochopit účel svého stvoření. Pěstování klidu mysli nám proto pomáhá objevit smysl naší existence. Mír by neměl sloužit pouze naší touze po pohodlí; musí sloužit naší dharmě. Tak najděte mír, ale odmítněte mír. Usilujte o účelný mír, odhoďte apatický klid, který vám brání aktivně prožívat svou dharmu.
Aadil Palkhivala ©2008